Jan Marek Marci (1595 – 1667)

Jan Marek Marci

(1595 – 1667)

Jan Marek se narodil v Lanškrouně ve východních Čechách a dětství strávil v Litomyšli. Pocházel z české katolické rodiny panského purkrabího a studoval na jezuitských školách v Jindřichově Hradci a v Olomouci. Přesto se nestal členem jezuitského řádu, ale věnoval se studiu lékařství na pražské univerzitě. Studia ukončil v roce 1625 a jeho věhlas rychle rostl. Stal se profesorem, děkanem i rektorem univerzity, zemským „fyzikem“ a osobním lékařem císaře.

Působil v Praze v těžkém čase třicetileté války a četných nakažlivých nemocí a dokonce se sám podílel na obraně Starého Města pražského proti Švédům. Byl za to povýšen do šlechtického stavu a vybral si přídomek „z Korlandu“ podle rodného Lanškrouna.

Jan Marek byl především lékař a žil v době, kdy se vědecké lékařství teprve rodilo. První pitvy pomáhaly poznat tvar a stavbu lidského těla, anglický lékař William Harvey objevil velký krevní oběh. Jan Marek tyto nové poznatky u nás prosazoval, jako úspěšný praktický lékař odmítal ustavičně pouštění žilou
a používání drastických léčebných procedur, a spíše doporučoval prevenci, přírodní léky a podporu tělesných a duševních obranných sil organizmu. Byl to barokní učenec širokého okruhu zájmů, znalec klasických jazyků, filozof a polyhistor.

V roce 1639 vydal knihu De proportione motus. O úměrnosti pohybu, v níž podal výklad základních poznatků mechaniky. Zabýval se v ní volným pádem těles, pohybem po nakloněné rovině, pohybem kyvadla a dospěl k závěrům jako Galilei. Kromě toho poprvé prozkoumal zákonitosti srážek těles. Zkoumal nárazy koulí, přímé a šikmé, a rozlišil případy koulí pružných, nepružných a křehkých. Byl k tomu inspirován jednak praktickými – i válečnými – zkušenostmi, jednak srážkami koulí na kulečníku, který tehdy přicházel do módy. Zvláště ho zaujal případ, kdy jedna koule narazí do stejné nehybné koule. V takovém případě se pohybující se koule zastaví a předá všechen svůj pohyb kouli stojící. Druhou oblastí fyziky, k níž Jan Marek přispěl, byla optika. Ve svém díle Thaumantias, Kniha o duze, z roku 1648 zkoumal lom světla hranolem a vznik spektra. Dokázal, že paprsky různých barev se lámou pod různými úhly a že barevný paprsek při druhém lomu už svou barvu nemění. Poprvé popsal vznik barevných jevů při průchodu světla malými otvory nebo přes malou překážku. Pokusil se vysvětlit i vznik duhy a barev mýdlových bublin. Jan Marek zemřel v Praze jako uznávaný učenec, ale jeho dílo dlouho nenašlo v Čechách pokračovatele. V roce 1970 byl po něm pojmenován jeden z kráterů na odvrácené straně Měsíce.